Česko-slovinská stopa
Czech-Slovenian trace
"S výjimkou Slováků bychom těžko hledali dva jiné slovanské národy, které jsou navzájem spojeny tak těsným duchovním vztahem jako Slovinci a Češi." Václav Havel
ČESKOSLOVINSKO
Ptal jsem se kdysi kamaráda, který strávil čtvrt století jako zaměstnanec OSN v New Yorku, kde si vytvořil rozhled po všech světových národech: "Kdybys nebyl od nás, kterou zemí by ses nechal adoptovat?" Jeho odpověď byla lapidární: "Slovinskem." A hned mi vysvětlil proč: "Je to země, která má hory i moře, vnitrozemské podnebí i subtropy, lidi tam umějí jíst ovocné knedlíky i špagety, jsou středoevropsky racionální a zároveň neztratili slovanskou vřelost prostých lidí Balkánu, umějí podnikat, ale vědí, kde má podnikání hranice. Víš, že ve Slovinsku v roce 2016 přidali k ústavě dodatek, že vodní zdroje jsou veřejný statek, právo na pitnou vodu má každý obyvatel a nesmí se stát předmětem komerce! Když si to pak o pět let později další vláda chtěla rozmyslet, 87 procent obyvatel Slovinska jí v referendu řeklo Ne!" Tenkrát mi hlavou projela směs nemnoha dojmů, které mi výraz Slovinsko od dětství v hlavě nastřádal: Zajímavý jazyk pro nás Čechy s typicky mezislovanským humorným efektem (dítě se řekne otrok, Vídeň Dunaj, kouřit – ani se neptejte jak…). Velebné tóny řízené Slovincem po mamince Herbertem von Karajan jako umocnění reklamy na firmu, která už za Jugoslávie pod vedením jiného Slovince po mamince (Josipa Broze-Tita) byla mými předky vyslovována s tichou úctou i žádostí: Gorenje... Další významný muž mého života se slovinskou maminkou (ještě před Barronem Trumpem:-) byl Josef Bláha, syn hajného z lesů kolem slovinského Novo Mesta (o nichž ještě bude řeč), ten, který se česky naučil až ve svých třinácti – a přesto se stal skvělým českým hercem…. Taky se mi vybavilo slavné plemeno koní ze slovinského města Lipica, které se objevilo i v mém oblíbeném románu, když praotec rodu Humbertů dostal plemenný pár lipicánů darem od uherského hraběte, plus léta, která jsem trávil s lidmi, mezi nimiž nejslavnější slovinská jména hned po Slavoji Žižekovi patřila slovinskému Václavu Cílkovi jménem Marko Pogačnik, a taky trochu dvornímu kameramanovi režiséra Emira Kusturici jménem Vilko Filač (kteřížto dva jmenovaní chlapci z Jugoslávie se potkali v 70. letech na pražské FAMU a neopustili se až do roku 1998 (kdy vyšla i slovinská kniha našeho generačního autora Paula Coelha Veronika se rozhodla zemřít)… Pak jsem ale začal hledat mnohem starší spojení – a našel jsem jich proud! Třeba příběh o tom, jak náš železný a zlatý Přemysl Otakar II., který toužil po jižních krajích a ke svým zemím koruny české je připojoval, mírově, svatbami – takže se natolik zalíbil, že nakonec v poutním místě Gospa Sveta musel podle starobylého zvyku v rolnickém obleku slovinsky odpovědět na otázky místního sedláka, který stál nad ním na kameně, a teprve, a když mu sedlák vyťal políček (na ukázku, co by se stalo vládcům, kteří by se k poddaným chovali zle) sestoupil sedlák z kamene a přenechal své místo novému vévodovi Slovinců: králi českému. Nebo jeho prapravnuk, bezdětný Zikmund, kterému na stará kolena Slovinka Barbora z Celje porodila dceru Alžbětu – pramatku všech dalších Jagellonců i Habsburků s titulem český král. Potkal jsem zakladatele moderní české literatury Karla Hynka Máchu, jak jde svou nejdelší pěší cestu: do Lublaně za svým slovinským protějškem France Prešerenem. Ba i chrudimského rodáka Josefa Ressla, který mezi lety 1817 – 57 strávil ve Slovinsku biblický počet let jako správce císařských lesů, jejichž dřevo bylo určeno k výrobě vojenských lodí – a mezitím vynalezl parní pluh, žací stroj, impregnaci dřeva, potrubní poštu, hydrometr a dalších 25 vynálezů – které korunoval lodní šroub. A největší český humorista Jaroslav Hašek se (pro změnu?) opět pěšky vydal do Lublaně (pro změnu?) opět za svým tamním protějškem – Ivanem Cakarem. Ve stejné c. a k. době, kdy po stejné ose, ale vlakem ve jménu slovanské vzájemnosti cestovávali tajemník zemského výboru království českého a sólista činohry Pražského národního divadla. Podle kterého z nich byl ve Švejkovi napsán Haškův cestující Hývl a podle kterého pasažér Rous, kteří ve vlaku ze slovinského Mariboru do Českých Budějovic snědli celou šunku, nevím sám. Doloženo ale je, že ten první stavěl o dovolených v Kamnicko-Savinjských Alpách chatu Klubu českých turistů a ten druhý dostal roční angažmá v Zemském divadle v Lublani. Později se ten první (Emil Hácha) stal naším jediným slovinsky mluvícím prezidentem, a ten druhý (Karel Hašler), nadlouho jediným naším umělcem, který mluvil slovinsky. Ovšem jen do té doby, než do barrandovských studií v Praze dorazila slovinská diva Ita Rina a profesorem pražské UMPRUM se stal snoubenec Alice Masarykové, architekt Josip Plečnik, ten, který se zasloužil o dnešní podobu v roce 1929 po tisíci letech dostavěného Pražského hradu anebo slavného Kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad… Zkrátka těch krásných spojení je víc než dost, a bylo by nepoctivé nezmínit, že jsou i slovinská jména, na která u nás nevzpomínáme vždy jen rádi – například Windischgrätz. Copak ale rod, který před poněmčením nesl původní slovinské příjmení Slovenjgraški, co u nás žil už od konce 16. století, může za čin svého příslušníka Alfreda von W., který po nešťastné smrti své ženy během revoluce 1848 utopil protestující Prahu v krvi? Stejně tak hrabata Auespergové (jejichž slatiňanský zámek s anglickým parkem jsem během návštěv děkana tamní farnosti prošel snad stokrát) nemůžou za to, že jeden z nich, docent Pavel A., byl v těch nejhorších normalizačních letech tajemníkem ÚV KSČ pro mezinárodní věci – ačkoli by za jiných podmínek měl právo podepisovat se původním slovinským jménem graf Turjaški. Co naopak připisuji na věčný účet všem slovinským rodinám, byly chvíle krásných setkání s jejich zemí a kulturou, když jsem na jedné benzínové pumpě poprvé slyšel národní písničku slovinského jodlera anebo když jsem se v městě TRIESTE snažil mluvit s místními lámanou italštinou – a bych se dozvěděl, že to město, které se původně jmenovalo TRST (slovinská podoba českého slova TRS) je dodnes městem s třetím nejvyšším počtem Slovinců, ve všech místních restauracích si můžu objednat česky a zachce-li se mi mluvit s Hospodinem, bude mému Otčenáši rozumět nejen On, ale i místní souvěrci – protože terstské kostely patří slovinským maminkám a babičkám… "Slovinsko je problémová země v jediném?" dokončil kamarád z newyorského OSN: "Jeho velvyslanectví si každých 14 dní si musí vyměnit chybně došlou korespondenci se SlovEnskem." Mně, který jsem se narodil ve federaci, již měl můj národ s jiným skvělým národem, co nás pak bohužel opustil, tak kamarád-diplomat přivedl na tuto myšlenku: Není dobře samotným lidem, ale ani národům – a tak zakládám ČESKOSLOVINSKO! Ovšem těm, kdo by snad na tom slově (tak jako mnozí na Resslových objevech) chtěli něco rýžovat, vzkazuji: Máte stejnou smůlu, jakou mají ve Slovinsku agenti s vodou teplou i studenou. ČESKOSLOVINSKO vás bude hřát zdarma – já mám na to copyright!
Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)
