Česko-brazilská stopa
Kdyby mě někdo jako malého kluka o půlnoci vzbudil a zeptal se, co je to Brazílie, vyhrkl bych: fotbal, film Muž z Ria s Belmondem, s tím "Krásným světem", nad kterým drží své ochranné ruce Ježíš, kde žije věčné léto, Gottova Lady Carneval a Belmondův malý přítel z favely, stejně černý jako největší fotbalista a nejslavnější Brazilec všech dob: Pelé. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že druhý a třetí nejslavnější Brazilec byli prezident, Čech Kubitschek a jeho architekt Niemeyer, kteří spolu postavili jediné hlavní město, stojící na zelené louce: Brasílii.) Moje zmíněné noční vzbuzení by se mohlo udát v Nové Zruči, v mém pokojíčku v prvním patře dvouletkového činžáku, pod jehož oknem byl sušák na prádlo, na který jsem o prázdninách 1994 během fotbalového mistrovství světa věšel ručníky s vlajkami soutěžících zemí: Mexiko, Argentinu, Kolumbii, Bolívii – ale nejradši Brazílii, nejen proto, že její vlajka byla nejkrásnější a že nakonec vyhrála, ale taky proto, že Nová Zruč neboli Malý Zlín je město ve 30. letech postavené Baťou – stejně jako jeho brazilští bratříčci Batayporá, Bataguassú, Batatuba... Pamatujete, jak ve filmu Smrt krásných srnců navrhl židovskému tatínkovi Oty Pavla jeho šéf, že ho s rodinou pošle do pobočky v Brazílii? Tuhle evakuační akci světových podnikatelů začal J. A. Baťa (zachránil v ní například dnešního britského dramatika Toma Stopparda, jehož židovský otec byl lékařem jeho podniků v ČSR), který už po Mnichově navrhl, že pokud by (tehdy nikým neomezované) Německo hrozilo vyhlazením ohrožených Čechů a českých Židů, evakuuje na své náklady všechny do Jižní Ameriky, kde má své podniky – a byl za to tehdy navržen na Nobelovu cenu! Co se týče mé maličkosti, která později s Brazílií rostla, je až s podivem, jak velký vliv na mě měla ta vzdálená země se svými příběhy. V první řadě tím o místních jezuitech, kteří v době, kdy u nás příslušníci řádu typu Josefa Koniáše rekatolizačně řádili, se tam postavili proti příkazům vlastního generálního představeného i papeže v Evropě a se zbraní v ruce vzdorovali genocidním vojskům španělského a portugalského krále (!), aby bránili své indiánské svěřence z kmene Guaraní. Zachránili je, díky čemuž nejen vznikla teologie osvobození s kněžími, kteří se odvážně zastávají místní chudoby, ale NÁROD Guaraní je dnes druhým nejpočetnějším indiánským národem s pěti miliony dušemi! Ten příběh, příběh filmu Mise, mě oslovil ve stejné době, jako reportáže, co psal Igor Chaun, který tehdy navštívil brazilské pralesní kostely, v nichž se tento příslušník staré české buddhistické rodiny stal katolickým vyznavačem Panny Marie. Oba ty příběhy se ve mně (přes můj dosavadní strach z jezuitství i katolictví) šťastně spojily, a dostal jsem odvahu realizovat to, k čemu můj osud už dávno měl – dát se pokřtít jako katolík. A tohle asi ani přítel Igor netuší: že právě z Chotěboře (kde od svého návratu z Amazonie Igor pořádá svá duchovní setkání), pocházela hraběnka Eliška z Dobřenských, kterou si vzal brazilský exilový císař Pedro III., takže dědicem exilové brazilské i francouzské koruny je dnes Ludvík XX. – jejich napůl chotěbořský syn. (Mimochodem k té Francii: víte, s kterou zemí má nejdelší hranici? S Brazílií: její integrální součástí je totiž Francouzská Guyana!) No a tak bych mohl o spjatosti našich tak vzdálených zemí mluvit dál a dál a dál. Počínaje spisovateli, Thomasem a Heinrichem Mannovými, kteří ve 30. letech získali československé exilové občanství na základě domovského práva v obci Proseč (30 km od Chotěboře), i když byli napůl Němci a napůl Brazilci – po své poloindiánské matce, kterou si z Jižní Ameriky přivezl jejich otec, koloniální obchodník (stejně tak si otec, český krejčí, přivezl domů v Brazílii rozenou maminku pozdějšího zpěváka Rudolfa Cortése…). Anebo příběhem synovce pražského spisovatelského přítele Manových Franze Kafky, prof. Alexandra Kafky, který se vydal směrem právě opačným: aby se stal významným brazilským makroekonomem (stejnou cestou se syn pražského divadelnického přítele Mannových Karla Hašlera Karel mladší stal významným brazilským podnikatelem). Nakonec je tu i cestovatel A. V. Frič, jehož brazilská cesta inspirovala Drahoslava Makovičku ke sci-fi filmu Akce Bororo, v němž se hrdinkou dänikenovského spojení mezi indiány a mimozemšťany stala krásná Božidara Turzonovová. Tolik snad k česko (slovensko)-brazilským nadějným příběhům, ačkoli nebyly všechny takové: Rakousko-německý spisovatel Stefan Zweig, pocházející z rodiny s moravskými židovskými kořeny (jeho bratrancem byl český spisovatel Egon Hostovský), si to za druhé světové války namířil namísto do Severní Ameriky do Jižní, a tak na rozdíl od svých evropských příbuzných mohl zemřít dobrovolně uprostřed orchidejí brazilského Petropolis – nejen na protest proti panství všeobecného vraždění, ale i proti novinám, filmovým týdeníkům a rádiím, které byly tehdy plné obratů typu, že "Spojenci nemilosrdně vymažou z mapy celé Německo" – které Zweig přese vše tolik miloval. (Nepřipomíná vám to dneska nic? Pokud ano, a k dnešnímu ekvivalentu druhé světové války hledáte řešení – i to vám dá umělec brazilský, jeden z největších světových pacifistů – João Bethencourt. Nalistujte si ve vyhledávači TV-inscenaci jeho nejslavnější hry Den, kdy unesli papeže – v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou a Petrem Nárožným.) Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)