Česko-mexická stopa

ČESKO-MEXICKÉ SLZY : Kolik už bylo na světě národů, co si vybudovaly a (hlavně okupacemi vybojovaly) mocné a výbojné státy, z nichž později naopak po jejich porážce a okupaci nezbylo málo nebo nic, ba i jejich původní jazyky vymřely nebo jimi dnes mluví poslední stovky či jen desítky mluvčích: starověcí Asyřané, Mandžuové, Inkové, Irové … Ze všech hrdých říší takto padlých národů, dodnes přežily jen dvě: Egypt a Mexiko (které mimochodem spojuje nejvyšší počet pyramid a svědectví o spatření vesmírných lodí mimozemských civilizací. Kdo tam napříč dějinami pomáhá, tím už jste si teď naprosto jist, že, pane von Däniken..?) Africký Egypt je dnes nelidnatější stát mluvící jazykem svých nomádských okupantů z Arabského poloostrova, arabštinou, která za 1400 let původní egyptštinu (dnes koptštinu) zredukovala na náboženský jazyk egyptských křesťanů, jímž už dnes doma mluví jen několik nejzbožnějších rodin. I druhá poražená ale přeživší starověká říše, americké Mexiko, je se 130 miliony obyvatel nejlidnatějším státem mluvící řečí svých okupantů, španělštinou – zato jazyky starých Mayů tam dodnes doma stále mluví dobrých 6 milionů lidí a další 2 miliony jazykem Aztéků, nahuatlem, z něhož až do naší češtiny doputovala exportní slova jako: čokoláda, kakao, tomatový, chili, kojot, ocelot, čivava, obsidián… Od nás do Mexika naopak doputovali většinou lidé, přičemž důvody jejich odchodu i jejich příběhy byly většinou dramatické jako sama země mexická: Třeba když čeští jezuitští misionáři za nevůle i ozbrojeného odporu kořistnických vojsk španělského krále (pamatujete si na film Mise?) budovali i v Mexiku na záchranu domorodých obyvatel opevněné rezorty s názvy jako Todos Santos, Santiago de Los Coras, Santa Rosa de Mulegé, Santa Maria del Populo… (Přeskočím-li v čase, zajímavým dokladem paměti a spravedlnosti Paní Historie je, že poté, co čeští misionáři Josef Neumann a Jiří Hostinský v 17. století spoluzaložili misie Sisoguichi a Carichí pro záchranu kmene Tarahumárů z dnešního mexického státu Chihuahua, byli to opět Tarahumárové, kteří se v letech 1923-4 postarali o českého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče /1882 – 1944/ a dnes se starají o jeho nástupce Vojtěcha Myšáka (nar. 1973), kteří na jejich území pod hlavičkou národní botanické organizace MEXU objevili nové druhy kaktusů rodu Lophophora s léčivými účinky.) K dalšímu dramatickému prolnutí našich národů pak došlo během tragédie vojenských veteránů, co na rozdíl od Bassova cirkusáka Vosátky a jeho kamaráda Lebedy (ti odmítli – v TV-seriálu Cirkus Humberto je hráli pánové Dvořák a Lábus) podlehli a nechali se naverbovat k americkému dobrodružství bratra našeho c. a k. mocnáře, mexického císaře Maximiliána. Po jeho kolonizačním neúspěchu s ním byly roku 1867 okupovanými Mexičany poraženy a zastřeleny i desítky důstojníků a vojáků z českých zemí. Další české slzy, tentokrát z vděčnosti, byly prolity, když se uprchlíci z Československa do Mexika za druhé světové války (většinou komunisté, které pro jejich politické přesvědčení nepřijali v sousedních USA) jen necelé tři měsíce po vyhlazení středočeské obce nacisty dozvěděli, že jistá mexická ves se rozhodla přejmenovat na LÍDICE (španělská gramatiku vyžaduje první Í dlouhé) a že místní církve (také pro podobnost slova španělským jménům typu Candice nebo Felice) doporučily mladým manželům, aby jménem Lídice pojmenovávaly i své dcery. Spisovatelka Lenka Reinerová ve svých pamětech ale vzpomíná, jak se ke konci války ale opět spustily i slzy smutku, když židovští redaktoři časopisu El Checoslovaco en México, v čele se svým šéfem Egonem Erwin Kischem, zjistili, jak ve skutečnosti fungoval holocaust a že z jejich rodin doma v Čechách a na Moravě nikdo nepřežil... Poslední slzobraní se spustilo po další okupaci Československa, když se Věra Čáslavská po svém legendárním sňatku v Katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Mexico City se svými 6 olympijskými medailemi v říjnu 1968 vrátila domů – kde za normalizace skončila jako uklízečka sportovních stadionů. Tehdy se ale zároveň udála další krásná příhoda, dokládající sepětí našich zemí na bázi vděčnosti a pomoci, kterou by dnešní politici (ekonomové a vojevůdci) už asi ani nevymysleli, natož aby ji provedli: Když byl mexický prezident José López Portillo vůdcem Východního bloku Leonidem Iljičem Brežněvem požádán, aby Kubě, mrznoucí roku 1979 nebývalou zimou, poslal zásilku uhlí, mexický prezident svolil – ale s podmínkou, že podpis kontraktu se odehraje v Praze, odkud si on odveze Věru Čáslavskou s celou její rodinnou a s výjezdním pracovním povolením, kterým čs. normalizační administrativa opatří i jejího manžela (!). Doma pak prosadil, že se slavní "mexičtí" snoubenci PEPINO Y VERKA stali trenéry mexických národních juniorských týmů žen v oborech gymnastiky a běhu, a když se pak vrátili domů, i jejich domácí zákazy byly na Portillovu žádost odvolány. Toutéž dobou putoval z Mexika k nám domů i syn velvyslance ČSSR v Mexico City a tamní uruguajské studentky operního zpěvu Ernesto Čekan, dnešní opora Hudebního divadla v Karlíně a Studia DVA. Na sám závěr se slzami v očích sám rád vzpomenu na září a říjen 2012, kdy jsem chodil po území historického Mexika (měst San Antonio, Corpus Christi a San Francisco, která jsou dnes součástí USA) a pracoval na literární úpravě cestopisu Otakara Dvořáka, který se v Mexiku vydal po stopách kardinála Juana Jesúse Posadase Ocampa (1926 – 1993), prostými Mexičany zvaného El tigre rojo (Červený tygr) – po salvadorském (dnes už Svatém) Óscaru Romerovi druhého nejslavnějšího ze stovek a tisíců latinsko-amerických kněží, kteří byli zastřeleni feudálními latifundisty a narkotrafikanty, před nimiž ve jménu křesťanského socialismu ve svých farách a z kazatelen hájili stamiliony chudých, co jsou v tomto regionu bohatým skutečně vydáni na život a na smrt. Ačkoli jedinou jistou oporu tamnímu lidu v systémovém bezpráví zřejmě skýtá Svatý Jan Nepomucký (jehož kult dorazil z Prahy i do Mexika a jehož sošku najdete u každého pítka od severního Texasu až po Patagonii) anebo (těm o trošku bohatším) Pražské Jezulátko, za nímž se každoročně vypraví desetitisíce poutníků zase naopak – z Mexika až na Malou Stranu. (Na závěr ode mě ještě jedna milá synchronicita, která spojila Země koruny české a Spojené státy mexické: mexická obec Lídice, o níž jsem se zmínil, byla na paměť naší vyhlazené hornické vesnice zřízena na území bývalé vsi Aculco, kterou na přelomu 1. a 2. tisíciletí založil – kmen TOLTÉKŮ. Ano, ten, jehož hluboká kultura pod nájezdy jiných kmenů sice zanikla už ve 13. století, ale ve svých knihách ji popsal mexický spisovatel Don Miguel Ruiz, jehož slovutnými vyslanci v naší zemi jsou divadelník Jaroslav Dušek a hudebník a spisovatel Pjér la Šé'z, občanským jménem a povoláním klinický psycholog Petr Knotek. Jejich divadelní představení na motivy filosofie dávných mexických Toltéků se v Praze hraje už 22 let, díky čemuž už dnes každý druhý dospělý Čech zná ČTYŘI toltécké DOHODY, vedoucí ke štěstí: 1. Nehřeš slovem. 2. Neber si nic osobně. 3. Nevytvářej si žádné domněnky. 4. Dělej vše tak, jak nejlíp dokážeš. Autor: Tomáš Koloc (publicista, fotograf)