Česko-kanadská stopa
MŮJ JAVOROpad -Kanada byla v mém životě přítomna odjakživa, ztělesněná babičkou, která na zahradě pěstovala odrůdu Ontario a vždy tvrdila, že kanadská jablka a borůvky jsou nejlepší. Táta, v mládí zálesák (co nikdy neopomenul zmínit, že král český polárníků Eskymo Welzl na cestě mezi ruskou, americkou a kanadskou Arktidou nakonec zakotvil v kanadském Dawsonu) zase tvrdil, že nejlepší způsob jak před opečením nařezat buřta je "kanadská růže", na dovolenou pod stan si bral na nohy "kanady" a poslední noc před odjezdem domů nikdy nezapomněl uspořádat rozlučkovou "kanadskou noc". Ano, byl to už můj táta, venkovský doktor, milovník historie a kultury, pro něhož kanadskými králi nebyl nikdo menší, než čtveřice Banting-Leacock-Cohen-Anka (vynálezci inzulínu, kanadského humoru, šansonu a rock´n´rollu) kdo mě naučil, že kanadská vlajka na rozdíl od jiných britských dominií neobsahuje zmenšenou podobu britské vlajky, ale namísto ní ukazuje list typického kanadského stromu, rudého na paměť Kanaďanů, kteří ve dvou světových válkách položili život i za existenci Československa. V našem středočeském městysi, který byl javory posetý, jsem si pak připadal trochu jako v Kanadě, o to víc, když mi táta vyprávěl o obrovském úspěchu našeho pavilonu na tamní světové výstavě (podle táty by bez montréalského podzimu ´67 nebylo ani Pražské jaro ´68) v čele s prvním interaktivním programem na světě – Kinoautomatem. Což byla zase voda na mlýn naší frankofilní mámy, která pak zmínila oblíbený kanadský film Jeana-Paula Belmonda z našeho dětství, který se odehrával v Montréalu, "Bezva fintu" – aby připomněla, že není jen anglicky mluvící Kanada, ale že náš oblíbený hokejista Lemieux, ba i spisovatel Kerouac, mají kořeny v půdě oné druhé Kanady – té, která mluví a tvoří francouzsky. Když pak přišel listopad 1989, pro nás to byl vlastně JAVOROPAD, protože jsme začali objevovat Kanadu česko-slovenskou. Bylo mi 13 a potajmu jsem si doma čítal v tátových samizdatech, včetně "Tankového praporu", když v lednu 1990 běželo v televizi opakování "Hovorů H", v nichž hostem Miroslava Horníčka byl Josef Škvorecký. O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali povědomou starší manželskou dvojici. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl francouzským parfémem."Tati, to je ten pan Škvorecký!" vykřikl jsem. "Říkal jsi, že tě tady nikdo nepozná, a přitom tě tu znaj i malí kluci," zasmála se paní Salivarová. A oba se mi podepsali (ještě na Rudé právo, které si táta předtím zakoupil). Čímž vlastně (aspoň pro mě) oficiálně začal zmíněný JAVOROPAD. Velcí Kanaďani slovenští (jako hokejoví bratři Šťastní autor a doprovazeč Markovičových písniček Peter Breiner, anebo režisér Ivan Reitman z Komárna, který se jako dospělý posunul do Hollywoodu, aby tam natočil několik taškařic našeho dětství počínaje slavnými "Krotiteli duchů") a čeští (Breinerovi hudební kolegové Jan Kalousek a Jaromír Mayer, herec a lékař Vladimír Pucholt, scenárista a občasný herec – nejslavnější jako pan přednosta z filmových Ostře sledovaných vlaků – Vladimír Valenta, zakladatel filmové kultury v kanadské provincii Alberta, jeho kolegyně, pozdější autorka milého filmu "Zapomenuté světlo" Milena Jelínková, dcera a nástupkyně koryfeje československých kombinovaných filmů Karla Zemana Ludmila…) se začali objevovat v televizi, kině, v časopisech se po 20 letech znovu objevily kreslené vtipy biologa a satirika Pavla Kantorka a eseje Jiřího Jírovce a Marie Neudorflové, japanolog Antonín Líman přeložil naše haiku do japonštiny a do Kulturních novin nám začal psát cestopis o tom, jak projel Kanadu pacifickou drahou, což se stalo hned poté, co z exilu dorazil filmový Básník Pavel Kříž a oklikou přes letní byt na Maltě se vrátila i Kanaďanka Adina Mandlová. Ba jeden český Kanaďan tehdy dorazil dokonce až do našeho městečka: Tomáš Baťa, který se přijel podívat, jak vypadá malý Zlín, který u nás ve Zruči nad Sázavou šedesát let předtím založil jeho strýc Jan Antonín. Pak jsme se taky dozvěděli o přátelských rodilých Kanaďanech, jako byla filmová producentka Marie Desmarais, která na přání Jiřího Voskovce zakoupila film "Obchod na korze", čímž mu otevřela cestu k prvnímu čs. Oscaru za neanglicky mluvící film – anebo literát Paul Wilson, který se tak moc zajímal o fenomén československého kulturního zázraku, že si turistický pobyt prodloužil na deset let, sčuchl se s naší bohémou a když byl v roce 1977 v souvislosti s Chartou vypuzen zpět, stal se z něj monopolní překladatel vrcholů české literatury do angličtiny. Já na něj vždycky myslím v souvislosti se svým kanadským učitelem angličtiny Brianem Clausim, kterého na univerzitě učil Josef Škvorecký (a on to pak učil nás), že vyrůstat může člověk v první řadě, když koření ve svém rodném jazyce a kultuře. Onen mohutný kanadský JAVOROpad, který jsme s mými generačním přáteli zažili, jsme měli velmi zapotřebí – v době, kdy po LISTOpadu 1989 vše anglicky mluvící i severoamerické začaly představoval jen a jen Spojené státy, až se kritický člověk začal bát otevřít si pověstné sardinky. Jak je to možné – říkal jsem si někdy – že zatímco jedna země podporuje růst národní kultury, ta druhá, která s ní sousedí a mluví stejným jazykem, ho automaticky začne vařit v proslulém tavícím kotlíku? Vysvětlil mi to rodinný přítel, Čechokanaďan Jaroslav Kalfus (1925 – 2019), u kanadských hamburgerů, které nám udělal k oslavě kanadského Dne díkůvzdání (ten se slaví úplně jindy, a hamburgery chutnají taky velmi jinak, nežli v USA): "Tím, že je Kanada zemí dvou jazyků a kultur, ani nemůže podporovat nějakou kulturní unifikaci. Proto se z Kanady stala země, která rozdává lidem řády za to, že ve Vancouveru nebo Edmontonu tvoří kulturu česky, polsky, ukrajinsky, v indických jazycích…" Tehdy jsem pochopil vše. I to, proč jediné dvě stálé "kamenné" divadelní scény a televize v češtině, ležící mimo naši vlast, se nacházejí v zemi, v níž i jméno hlavního města zní českému našinci tak mile, šrámkovsky: Ottawa…
Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)