Česko-maghrebská stopa 

 "Maghreb, neboli Západ, to je víc země berberská. Arabská kultura s islámem k nám přišla až ve stejné době jako k vám křesťanství," řekl mi kamarád, který před lety přišel z Ostravy (tam přišel z Marseille, ale narodil se v alžírském Oranu), aby si v našem městě otevřel dva stánky s gyrosem. Jmenuje se Usam, ale aby se odlišil od jednoho nechvalně "slavného" jmenovce, s nímž nemá nic společného, raději si říká Sam. "Berberšina a arabština jsou sice příbuzný, ale liší se fest. Moje rodný Alžírsko je arabsky Džazaíríja – ale berbersky kupodivu: Lezajer Tamanacht. Maroko je arabsky Maghribía – berbersky: Lmechrib. Korunuje to Západní Sahara: arabsky Sahra Gharbíja – berbersky: Tanezruft Tutrimt. Tohle ale už dneska málokdo ví. I když názvy v geometrickém berberském písmu tifinagh (jeho základy možná najdeš už v tisíce let starých jeskynních kresbách v Tassili n'Ajjer) jsou někdy i v návěstidlech u silnic a na mapách, u nás doma už nikdo berbersky nemluví. Děda byl poslední, který aspoň rozuměl…" říká se smutkem Sam. Vzpomněl jsem si na své dětství a knížku Karla Maye, Pouští a prérií, kde hlavního autobiografického hrdinu doprovázel věrný ochránce jeho cest po Orientu: Berber narozený právě v Západní Sahaře. Ten, ve vyslovení jehož jména jsme na základce soutěžili: Hadží Halef Omar ben hadži Abú'l Abbás ibn hadži Dávúd al Gossara! Jeho postavu na obálce knihy Zdeněk Burian vypodobnil v tradičním azurovém oděvu berberské pouštní šlechty, jíž jsou Tuarégové. Sedíme, pijeme kořeněnou berberskou kávu, kterou Sam udělal a mě napadají další a další pouta, která s jeho rodným krajem mám. Pikslička skořice s karavanou velbloudů za slunce západu, kterou si děda přivezl ze služebního pobytu v Maroku, nálepky na citrusech "Maltaise do Tunisie", paní učitelka Váchová, která nás v páté třídě nadchla pro dějepis líčením, jak kartaginský vojevůdce Hanibal, ve 2. století před Kristem se svými slony doputoval z dnešního Tuniska až k nám do záhůří Alp. Jenomže prohráli a – "Kartágo hoří, nemáš se už kam vrátit domů…", zpívali jsme text F. R. Čecha, napodobujíce nedávno zemřelého Jiřího Schelingera. Že Hanibalův národ, Punové alias Féničané, už 14 století před Kristem vynalezli hláskovou abecedu, jejímiž odrůdami dnes píší nejen Hebrejci i Arabové i Peršané i Řekové i my – ale i severní Indové, tak to Féničanům ale už nikdo nevezme. A dnešnímu Maghrebu, že ve 3. století před Kristem v řecké osadě Kyréně na území Libye astronom Konón pouhým okem objevil řadu nám dnes známých souhvězdí – zatímco o kousek dál v prostoru i čase, mezi 4. a 5. stoletím po Kristu, byl biskupem ve městě Hippo v dnešním Alžírsku ustanoven jeden z "otců církve", svatý Augustin. O němž by se mělo vědět nejen to, že založil řeholní řád, z něhož pochází nový papež Lev XIV. – ale i to, že byl po předcích berberského původu i jazyka! Stejně tak povstalí maghrebští Berbeři byli těmi, kdo (když jako dvacetiletý utíkal z francouzské cizinecké legie) zachovali život Leo Poppera – jak to později popsal jeho syn Ota Pavel v povídce Jak šel táta Afrikou. Poslední kapitolou mého setkání s Maghrebem je, kromě slavného libyjského přístavu Tobrúk, který od dubna do prosince 1941 čs. zahraniční vojska dokázala uhájit před německo-italskými útoky, i marocká Casablanca, která tehdy patřila vichistické Francii, a v níž i v době zániku ČSR zůstal konzulát čs. exilové vlády v Londýně. Především díky angažovanosti našeho konzula Swobody (snad i za pomoci svaté Zdislavy z Lemberka, jejíž potomkyni si pan konzul vzal) se přes Casablancu podařilo uprchnout řadě význačných osobností, kteří v maghrebské Casablance, prošpikované Hitlerovými agenty, strávili nebezpečnou část svého života: spisovatel, výtvarník a novinář Adolf Hoffmeister, výtvarník Antonín Pelc, poslední pražská (až do své smrti v roce 2008 německy píšící) spisovatelka Lenka Reinerová – a hlavně neohrožený odbojář Jan Smudek "alias Victor Lazslo", podle jehož příběhu byl bezprostředně poté, co se odehrál, v Hollywoodu natočen slavný film Casablanca. A ještě jedno jméno spjaté s Maghrebem by nikdy nemělo být zapomenuto: Ibrahím ibn Jákúb, židovský kupec a diplomat arabského Córdobského kalifátu, jehož územní základ okolo marockého Tangeru se rozšířil až do poloviny Pyrenejského poloostrova. To on v roce 965 či 66 ve své zprávě pro kalífu Hakama II. poprvé zmínil Prahu a zapsal první česká slova: platit (protože naši předci platili kusy plátna), jizba (roubená potní lázeň, sauna), mech (jímž se v ní ucpávaly škvíry) a špaček (oblíbené domácí zvíře, které našinci učili mluvit). Křesťanskou Evropou (která zatím psala jen latinsky, řecky či staroslověnsky), pak až na hranice Maghrebu putovala v Jákúbově dopise česká slova prvně černá na bílém – zapsaná v arabském písmu pěkně zprava doleva…

Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)             

České  a maghrebské osobnosti 

1. Ridina Ahmed
2. KAT Bent L'Amor
3. Jaroslava Bičovská
4. Nela Boudová 

5. Karel Domin

6. František Alexandr Elstner  
7. Lenka Hrabalová
8. Ibrahím ibn Jákúb 
9. Karel Klapálek 
10. Jan Kořínek
11. Marie Majerová

12. Sofian Medjmedj

13. Iva Hadj Moussa
14. Alois Musil
15. Lucie Němečková
16. Tereza Němečková
17. Leo Popper
18. Boualem Sansal
19. Jan Smudek 
20. Oskar Spielmann
21. Antonín Stecker
22. Josef Šnejdárek
23. Richard Štorch
24. Samir Trabelsi
25. Zikmund a Hanzelka

Instituce, spolky, akce, události