Česko-japonská stopa
"Zamrkala / jako když perutě ptáků / bijí do vzduchu". Můj příběh s Japonskem je jako řeka Berounka, jejíž mohutný tok vzniká z několika tenčích řek. Prvním z nich byl televizní seriál o tom, jak Marco Polo (taky kupec benátský, ale ne ten Shakespearův) došel jako první Evropan do Japonska a zpět a krom jiného s sebou přinesl pokrm do té doby v Evropě neznámý: těstoviny. Naše máma jeho příběh spojila do jednoho, když nám vařívala špagety s japonským receptem na maso tří barev: vepřovým, hovězím a kuřecím. (Tehdy ještě neznala japonské slovo umami, které znamená pátou chuť, shrnující sladkost, slanost, kyselost i hořkost – a přesto všechna naše "japonská" jídla od mámy chutnala po umami...) To by tedy byla jedna řeka. Ta druhá byla pro kluka 80. let, který nadevše miloval vláčky, dvě mezní světla jejich vývoje ze dvou opačných stran Země: francouzské TGV a japonský Šikansen. A dále: pro školáka, jehož nejmilejší četbou byl kapesní atlas Země světa, bylo fenoménem jediné existující císařství s nejdéle vládnoucí hlavou státu na světě – císařem Hirohitem, který Japonsku vládl 62 let. Rozpor tradicemi, dosahujícími až ke starověku a japonskou avantgardní technikou, asi nejlíp vystihla postava malíře-miniaturisty Uka Ješity z filmu Jáchyme, hoď ho do stoje!, kterého si všichni předem představovali v kimonu a s "japonským náramkem" – a on se dostavil ve sportovním autě kravatě a saku a bez náramku! Posledním a největším dárkem Japonska pro mladého Středoevropana Tomáše z Československé socialistické republiky byl seriál Goro, bílý pes. Příběh dívky Reiko, která zůstane na světě úplně sama, oddělena i od svého pejska, který na cestě za ní musí projít celým Japonskem, mě s sebou bral do hloubek dojetí i strachu, jaké by to bylo, kdybych takhle sám zůstal já (což se časem vyplnilo – a i mým nejbližším se tehdy stal věrný pes…). Dárkem posledním? Ba ne – bylo tu přece ještě jedno japonské jméno, které mojí dnes padesátnické generaci svítilo na dětství: Seishi Katto. Japonský animátor a výtvarník, který se přestěhoval do SRN a v rámci československo-západoněmeckých koprodukčních seriálů autora Oty Hofmana a režiséra Jindřicha Poláka vytvořil jejich malé hrdiny: formeláky Ferdu a Ferdu, kteří si hrají s osamělou holčičkou Lucií, a chobotničky z II. patra: Modrého a Zelenou – pro kluka Honzíka a jeho starší sestru Evu. Někdy jsme my, děti, taky zaslechly od rodičů vyprávět o tom, co jsme už nezažily: o olympiádě 1964 v Tokiu, kde se poprvé proslavila gymnastka Věra Čáslavská, a 1972 v Sapporu, kde zase poprvé zazářil krasobruslař Ondrej Nepela. My jsme to na vlastní fanouškovskou zažili až roku 1998 v Naganu, kde se zrodila zlatá hokejová jména Straka, Ručinský, Patera, Šlégr, Reichel, Dopita a Nagano´98 se stalo takovým fenoménem, že o něm Jaroslav Dušek a Martin Smolka napsali operu. Japonsko se tedy kromě vycházejícího slunce stalo i zemí vycházejících českých (a slovenských) hvězd. A nejen sportovních. Celonárodními miláčky Japonska se stali nejen "dřevění Češi" Spejbl s Hurvínkem, ale taky Mahler, Dvořák, Janáček, Smetana, kvůli nimž se japonští příznivci klasické evropské hudby začali učit česky. V tom obrovském lnutí Japonců k naší evropské melodice, zejména středoevropské (dnešní nejslavnější jodler nejen Německa, ale celých Alp je Japonec jménem Takeo Ischi!) a slovanské, je začarováno nějaké hlubší spojení. Na světě existují jen tři univerzitní katedry, které vyučují jazyk, jež je druhý nejbližší naší češtině, lužickou srbštinu: v Lipsku, v Praze – a v Tokiu! Nechce se mi, ale musím se zmínit ještě o jednom fenoménu svého dětství: Kromě slov Fudžijama, bonsaj, šógun, kimono, harakiri, suši, se v našem dětství často skloňovala i slova Hirošima a Nagasaki. (V naší dospělosti k nim bohužel přibylo i slovo Fukušima…) Ve škole jsme se učili o dívce Sadako Sasaki, která (spolu s tamním pavilonem veletržního paláce od českého architekta Jana Letzela) přežila jaderné bombardování Hirošimy – ovšem s diagnózou jisté smrti na leukémii. Bylo jí dvanáct, když zemřela – předtím ale složila 1300 papírových jeřábů, kteří se potom stali symbolem všech japonských dětí-obětí jaderných katastrof. Nevím proč, ale zdá se mi, jako by se dnes o Sadako i o slovech Hirošima, Nagasaki a Fukušima mluvilo nějak míň… Na závěr bych se chtěl vrátit zpět k filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Překladatele japonského výtvarníka tam tehdy hrál zakladatel Divadla Járy Cimrmana Miloň Čepelka, který ve filmu mluvil autentickou japonštinou. Snad i proto, že je (stejně jako básník, písničkář a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček) celoživotním milovníkem a autorem japonské básnické formy haiku, která se v 17 slabikách na třech řádcích snaží vystihnout silný dojem z něčeho, co se autora dotklo. Protože k vyznavačům haiku patřím i já, jsem poctěn, že jsem se s pány (skrze své haiku, které jste si přečetli v úvodu) mohl v roce potkat v první sbírce českého a slovenského haiku Míjím se s měsícem, která vyšla v roce 2013. Díky ní mám už 12 let "černý na bílém v tištěném" doklad svého srdečního spojení s Japonskem.
Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)