Česko-íránská stopa
Významné osobnosti vzájemných kulturních a společenských styků - osobnosti československé (aktivně působící v Íránu) a osobnosti íránské (působící v ČR, ČSR, nebo s významnými českými kořeny a vlivem českého prostředí). Čechoslováci začali s Íránem obchodovat už za prezidenta Masaryka, v tehdejší Persii stavěly Vítkovické železárny, ČKD i plzeňská Škodovka. Vztahy se střídavě oteplovaly a chladly, podle toho, kdo kde zrovna vládl. České výrobky mají v Íránu dlouholetou tradici. ČR se v Íránu podílela na budování celé řady staveb: mostů, silnic, železnic a komplexů: cukrovarů, továren na výrobu tabáku a hliníku. Doposud v jižní části Teheránu jezdí čs. trolejbusy, v provozu je závod na výrobu obráběcích strojů Machine Sazi Tabriz ve Východním Ázerbájdžánu. Na výrobě hliníku se v Íránu významně podílí komplex ALUMINIA v Džadžarmu, který se v provincii Razavi Khorasán realizoval za účasti českých firem Technoexport Praha a Cheops Brno. Významná byla i činnost Artcentra a mnoha dalších významných architektů, hudebních skladatelů a dalších odborníků. Česká (československá) íránistika je od svého počátku v 19. století spíše okrajovým předmětem akademického zájmu - historicky byla íránská kulturní oblast zkoumána spolu se studiem oblasti Blízkého východu obecně. Podobným způsobem je v mnoha ohledech vnímána íránistika i dnes. Íránská kulturní a jazyková oblast, zejména Írán jako takový, je obecnou, nutně nejen laickou, veřejností mnohdy vnímán odděleně od perské achaimenovské říše. U mnoha Čechů či Slováků vyvolává perština asociace spíše s králi Dáreiem a Xerxem a řecko-perskými válkami nežli s moderním Íránem. Tento fakt je dán zejména moderním pojmenováním Persie-Írán, zároveň však i mylným obecným míněním, že Peršané-Íránci jsou v podstatě Arabové -píší arabským písmem a vyznávají islám.
..........................................................................................................................................................................................................................................
Všichni pozorní žáci českých základních škol vědí, že my Češi jsme s Íránem příbuzní: jeden z kmenů naší společné indoevropské jazykové rodiny vedle našeho vlastního (jazyků slovanských) je kmen jazyků íránských (a jak jsem se dozvěděl od jazykovědce dr. Jana Bičovského: protože naše dva jazykové kmeny si byly bezprostředně blízko, vypůjčili jsme si před mnoha tisíciletími z tehdejší perštiny i tři slova, která máme v češtině dodnes: Bůh, chrt a topor). Ti z žáků, kteří pocházejí z věřících křesťanských rodin budou možná vědět i to, že když se v kostele po vzoru řecky mluvícího Kristova učedníka svatého Pavla modlíme Kyrie eleison! (Pane, smiluj se!), první slovo jeho řecké modlitby je taky původem íránské. Slovo Kyrie (Pane) vzniklo poté, co se Řekové v 6. století před Kristem střetli s mocí panovníka Kýra Velikého, který svou perskou říši, která se původně rozkládala na území dnešního Turecka, rozšířil až na území, kde perský Írán leží dnes. Význam slova vyjadřujícího moc největšího pána tehdejšího světa se o šest století později přeneslo na toho, kdo má tuto roli v životě nás křesťanů – Ježíše. Byl jsem pozorný žák nejen ve škole, ale i doma – a můj táta, venkovský doktor tak trochu jako z pohádek Karla Čapka (jehož knihy, jak jsem zjistil, vycházejí až v Íránu) měl doma knihovnu o mnoha tisících svazků – včetně klasiků íránské literatury. Díky tátově knihovně jsem poprvé poznal všestranného Omara Chajjáma, vědce a umělce, který jako by svými zájmy byl bratrem našeho renezančního Kryštofa Haranta z Polžic, meditativního básníka Rúmího. Ba ještě mnohem dřív, než jsem se naučil číst, nám máma z Kiplingovy knihy O zvířátkách četla o legendárním Pársovi, příslušníkovi udatného národa Pársů. Táta, milovník populární hudby mě poučil o svém milovaném hudebníkovi, který se sice narodil v Africe, ale pocházel z této odnože Íránců – Freddiem Mercurym (který se s naší vlastí navždy spojil tím, že svou nejslavnější skladbu nazval podle skladby našeho Bohuslava Martinů: Bohemian Rhapsody. Což má dva významy: Rapsodie česká – i bohémská). Co se týče české hudby a Íránu, nemohl jsem ostatně vyrůstat v příhodnější době, než v 70. letech, na jejichž prahu íránská císařovna s manželem pořádala velkolepé oslavy 2500. výročí založení města Persepolis a ke složení hudby vyzvala krále českých filmových hudebních skladatelů Zdeňka Lišku, díky čemuž celý hudební doprovod oslav ztvárnili čeští muzikanti. Dechové party připadly geniálnímu pištci v čepici Jiřímu Stivínovi, který podle svých slov během oslavy dokázal vyloudit i ty zvuky historických íránských nástrojů, které se nezachovaly – jejich barvu si nastudoval z historických knih. Těch příhod o Íránu, které tehdy naši hudci vyprávěli… Kterýsi knihkupec se mi zmínil, že Írán byl v tehdejší Praze tak v kurzu, že se dokonce začala všemožně shánět nejslavnější kniha (tehdy zakázaného spisovatele, protože autora manifestu poraženého Pražského jara 1968) Ludvíka Vaculíka: Sekyra. Je totiž tvořena autorovou korespondencí s jeho otcem, který si dopisy se synem krátil 30. léta 20. století, jež trávil jako dělník v Íránu. Lidí práce, které v tehdejší hospodářské krizi zachránila práce pro Írán tehdy nebylo málo: pamatujete si, jak i v legendárním seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, vůbec největší kus skla, jaký Jakub vyráběl, tvořil na zakázku íránského velvyslance pro kterousi mešitu v Persii? My Češi jsme to Íránu, myslím, oplatili od 70. let dál, od kdy u nás mnozí Íránci studují i pracují. My, tehdy narození, se často známe s jejich dětmi. Ti "moji", grafický redaktor Jakub T. a sociální pracovnice Parisa pro mě (který jsem v Íránu nikdy nebyl) znamenají Írán bystrý, ochranitelský, vřele přátelský. Pak už mi jen zbývalo, abych před měsícem navštívil arménský Jerevan, kde se o Íránu mluví jen a jen hezky – a dokonce i to, co bych nečekal: Že s Íránem je spojena i arménská hrdost největší. Prý za rozhodnutím, že se Arménie roku 301 stala první křesťanským státem na světě, stál její tehdejší král Trdat III., který byl – z ÍRÁNSKÉHO rodu tehdejší vládnoucí Arsakovců. Mrkal jsem. Chápavě, ale asi ne dost nadšeně, takže jsem sklidil reakci: "Jasně, vy jste turista, pro vás je to jen záznam z dějepisných knih," říkali Arméni, "ale pokud chcete vidět Írán na vlastní oči a už nemáte na cestu tam, prostě si sedněte metro a navštivte ve středu Jerevanu íránskou Modrou mešitu. To něco uvidíte!" A tak jsem sedl na metro a jel. Tu krásu, co jsem tam viděl na vlastní oči viděl – tu vám ale už slovy nevypovím… Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)