Česko-belgicko-lucemburská stopa
BELGICKÁ STOPA:
Něco o Belgii ? .. Mám přiznat, že když Jacques Brel zpívá svou písničku o rodné zemi (Le plat pays) v řeči svých předků (tedy jako Mijn vlakke land), vždycky se u ní rozbrečím? Dnes, kdy to píšu, je to taky právě 23 let, co jsem poprvé viděl moře a v něm se i vykoupal – v belgickém městečku De Haan. Neboli v překladu: Kohout. V mrazivém Severním moři jsem vydržel asi pět minut, načež na mě kamarád, který mě na tenhle výlet vzal, naházel všechny mé šaty a čekal, až rozmrznu. Pak jsme odjeli do nedalekého Knokke, kde jsme si na trhu jako dárek pro své dívky doma nakoupili typické belgické plody moře vyrobené z čokolády a domácí studentskou pečeť, tak jak ji dělají doma v Belgii: na jednu rozpuštěnou slzu čokolády se položí několik rozinek a doprostřed jádro vlašského ořechu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že dávno předtím, v 60. letech, Jiřina Bohdalová v Knokke tím, že na zdejším televizním festivalu jako jediná moderovala náš program střídavě vlámsky i valonsky, zajistila naší televizi právem zlatou medaili. Tak jako několik let předtím, v roce 1958, na světové výstavě v Bruselu, vyhrála zlato Laterna magika se svými vynálezci, bratry Radokovými, a jejich tehdy neznámými asistenty Formanem, Roháčem a Svitáčkem a dramaturgem Mahlerem – kteří Brusel uchvátili svou první multimediální kombinací filmu a divadla, skrze niž Brusel napájeli takovou českou krásu jako bylo Otvírání studánek od Bohuslava Martinů, anebo "sólový" koncert Jiřího Šlitra, který hrál na jevišti na klavír – a zároveň na plátně ve svých pěti dalších "inkarnacích" na trubku, křídlovku, saxofon, banjo a kytaru. Brusel ´58 byl šťastnou hvězdou Čechoslováků, která nejen "udělala" řadu čs. umělců (například Jaroslav Dietl tam objevil svůj osudový fenomén – seriál), ale po letech ustrnulého realismu znovuoplodnila čs. kulturu skoro už zapomenutou avantgardou. Nejen v podobě "bruselských" písmových fontů, lustrů, tapet, nábytku a dalšího designu spotřebního zboží – ale i v tom, že do českých a slovenských divadel a médií byl po něm oficiálně vpuštěn rock´n´roll. Což od země všech Belgů (o které Karel Čapek ve svém cestopise napsal, že tam z doby Habsburského Nizozemska na mnoha starých domech zapomněli stejného habsburského orlíčka, jakého máme i u nás doma, což ho uklidňuje), poddaných belgické královské rodiny Wettinů-Coburgů (kteří se podle jedné verze vyvinuli z raně středověkého českého rodu Buziců) byla pro naši zemi stejná služba, jako když Belgie v letech 1936--38 přijala našeho uprchlého krajana, "zuřivého reportéra" Egona Erwina Kische. A jako když na přelomu dubna a května 1945 major Paul Hazard se svým 17. praporem belgických královských fyzilírů po boku generála Pattona osvobodil města Tachov, Holýšov, Stříbro a Plzeň. A jako když belgický spisovatel Georges Simenon vytvořil Julesa Maigreta, doloženě nejoblíbenějšího detektiva naší kultury (daleko víc, než je jeho krajan Hercule Poirot), o němž v českém překladu vyšlo 99 Simenonových knih, bylo natočeno 19 rozhlasových a 3 televizní inscenace, a Maigreta se předháněli hrát největší čeští herci: R. Hrušínský, R. Lukavský, J. Schwarz, J. Vinklář, J. Somr a O. Sklenčka – a když ho ve Francii nakonec hrál Bruno Cremer, režíroval ten seriál náš Juraj Herz a na kameru natočil náš Vladimír Smutný. Což mi připomíná, že v Belgii vznikli i oblíbení hrdinové českých nejmladších: večerníčkoví pejsci Tip a Tap a jejich strýček Fido, komiksový Tintin, a taky Šmoulové, které z Prahy pomáhal animovat americko-český výtvarník Gene Deitch.
LUCEMBURSKÁ STOPA:
Co doříci k zemi, jejíž vládnoucí rod nám přinesl čtyři z největších českých králů (Jana, Karla, Václava a Zikmunda) a jednoho moravského markraběte (Jošta), z nichž kromě praotce rodu Jana to všichni "dotáhli" až do čela Říše římské národa německého? Přesto to byl právě Jan, kdo mě uchvátil nejvíc, když mě táta v roce 1980 vzal na pražské letiště, abych se podíval na příjezd ostatků společné hlavy obou našich zemí, kterou po příletu letadla z Lucemburku jako živou hlavu státu slavnostně a s hudbou vítala barevně oblečená (komunistická!) čestná stráž. Když jsem pak vyrostl, ještě se prohloubil můj respekt k zemi, která je jen o něco lidnatější než Brno a jen o něco rozlehlejší, než Karlovarský kraj, ale poté, co byla neustále okupována z obou stran (což my Češi známe důvěrně), po poslední světové válce konečně dokázala říct dost, a k sebevědomé samostatnosti si v letech 1946-82 dokázala kodifikovat i vlastní spisovný jazyk. A ještě jeden podotek: aby se půlmilionové Lucembursko, do nějž denně přijíždí a z něj odjíždí stejný počet zaměstnanců z okolí, zbavilo zplodin z automobilové dopravy, stalo se v roce 2020 jedinou světovou zemí zdarma poskytované hromadné dopravy. Původní slovo, z nějž vzniklo jméno jejich země, "Lucilinburhuc", znamená sice "Malý hrad" – ale pro mě jsou Lucemburčané velicí a občas jim to jako typický Čech dost závidím. …
Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)
